Epizody
1.epizoda

    Lámeš mi srdce

    Vždycky jsem chtěla žít v Paříži. Přes den nosit baret a deštník a nevypadat přitom jako stará panna, co v dešti honí svoje promarněné životní šance. Večer poslouchat šansony a kvákání žab, dokud jsou ještě vcelku. V noci tančit pod hvězdami. Na vysokých podpatcích na břehu Seiny, opilá jak koráb od Rimbauda. A přitom pořád kouřit gauloisky anebo to umět aspoň správně vyslovit. Ale já nekouřím. A žiju v Brně.
     
    Jmenuji se Nora a narodila jsem se na den přesně před třiceti lety ve vesnici, kterou na mapě najdete zhruba v části, kde má svět slušně řečeno zadek. Bydlelo tam jen pár desítek rodin a já jsem byla přesně stým občanem. Sousedům tuto milou skutečnost oznámili obecním rozhlasem a za mámou přišel do porodnice dokonce starosta. S kyticí růží a s čestným potvrzením na cáru papíru, který ještě pořád visí ve zlatém rámu u nás v obýváku. Máma byla tak pyšná. Celé dětství mi tu slavnou stovku pořád připomínala. Když jsem ve sboru zpívala dostatečně vysoko nebo skočila do dálky dostatečně daleko. Pokaždé ukázala na ten zlatý rám a řekla mi, že to v životě určitě někam dotáhnu. Jen mi nikdy neřekla kam.
     
    „Sfoukněte to, Noro a něco si přejte,“ pobízí mě Milada z obchodního. Za pár měsíců jí budu psát výpověď, ale to ona ještě neví a ani já ne, proto se usmíváme. Zhluboka se nadechnu a na jeden výdech sfouknu všech třicet svíček na čokoládovém dortu, kde marcipánové ozdoby nahradil znak naší firmy. Firemní propisky, firemní sešity, firemní auto, firemní dort. Zbývá už jen pět minut, než skončí polední pauza. Tváře mám rudé. 
     
    „Hodně štěstí, zdraví, lásky,
    s naším krémem žádné vrásky.“
     
    Slyším Radima, jak šeptem přání předříkává, aniž by ho četl. Za poslední léta se text vůbec nemění. Mění se jen věková kategorie krémů, do které spadáme, a recepční, která narozeninová přání píše. Kdysi jsem to byla já, kdo tuhle dětinskou básničku vymyslel. Bylo mi dvacet, nosila jsem rudé vlasy, šaty vlastní výroby a do práce jsem jezdila tramvají, protože já tomu prostě odmítám říkat šalina. Je možné, že už tady pracuji deset let? V prostředí, které je tak neosobní, odtažité, studené a mezinárodní, jako neustále hrozící konflikt, který se všichni snažíme vyřešit mírově, předstíranou úctou a naučenou zdvořilostí. Z dárkové tašky vytahuji krém do pětatřiceti a lístky do divadla. Radim dělá, že mě nevidí, takže vezmu zase mámu.
     
    „Kdy?“ ptá se.
    „Příští pátek.“
    „Počkej, podívám se do kalendáře.“
     Čekám a přitom vidím matku, jak se zvedá z křesla a odkládá mobil na stolek. V gestu zažitém za všechna ta léta strávená s pevnou linkou.
    „V pátek zavařuju marmeládu,“ řekne, když se vrátí z kuchyně.
    „Jakou marmeládu?“
    „Jablečnou.“
    „A nemůžeš to přesunout na sobotu?“
    „Počkej.“
    Čekám.
    „Můžu.“
    „Fajn.“
     
    Jdu v šedých pouzdrových šatech od Max Mary. Matka v černé sukni a strakaté halence z obchůdku Móda levně. Šaty, které ji kupuju já, odmítá nosit, protože jsou drahé. Visí ve skříni spolu s polštářky proti molům, to abych neměla argument, že je sežerou. V restauraci, kam ji vezmu po představení, odmítá pít cokoliv jiného než vodu z kohoutku. Prý jí chutná ze všeho nejvíc a hlad opravdu nemá, protože se ve školní jídelně zasytila výborným obědem. Objednávám bílé víno a předkrm. Když ho přinesou, matka překvapeně mlčí. Čekám, až se mě zeptá, jestli je to všechno, protože ona se zeptá vždycky.
    „To je všechno?“
    Kývnu a podám jí příbor.
    Během hlavního chodu si všimnu, že vzadu u jednoho ze stolů sedí Radim. Dívá se přímo na mě. Nebo možná na Špilberk. Jak dlouho? Odložím sklenici vína a lehce na něj mávnu.   
    Zašeptám ahoj.
    Matka zvedne oči od candáta. „Ty někam jdeš?“
    „Ne,“ uklidním ji a přemýšlím, jestli jsem si dnes vzala krajkové kalhotky. Jestli mě Radim odveze k sobě domů, kde oba skočíme nazí do moře z bublinek a ze lží. Po hlavě z vysoké hory otázek bez odpovědí. Už dávno jsme se v něm naučili plavat. Ve vodě plné pěny a touhy topíme emoce. V tiché dohodě, že jde jen o sex, hříchy uplácíme Boha, aby se raději díval jinam. Přesto, když svítá a já jsem na břehu najednou úplně sama, znovu ho hledám. Pod lehkou pokrývkou se rýsujou jeho obrysy a já zcela zřetelně slyším jeho dech a cítím jeho přítomnost, ale on už tady není. Posbírám svoje věci, dřív než je odnese příliv výčitek a špatně vyložených znamení. Boty plné drobného kamení. Šaty přehozené přes opěradlo židle. Oči plné soli. Bolí. Tak teda sbohem. Anebo vlastně bez něj.
     
    „Tohle sis u mě zapomněla,“ řekne Radim a na stůl v kanceláři položí náušnici. Udělá to tak rychle, jako by snad hořela. Za celé dva roky si ani nevšiml, že náušnice nenosím.    
    Jedním naučeným pohybem je shrnu do šuplíku k ostatním, které mi sem čas od času přinese. Vůči těm cizím ženám už necítím žádnou zášť. Nejspíš plujeme na stejné lodi plné ztracených šperků, sponek, hřebenů, hodinek a krajkových kalhotek. Dřív nebo později všechny skočíme přes palubu, protože tahle zábavná plavba nemá žádný směr. A pořád si jen hrát, to nevydrží nikdo.
    „Povýšili mě,“ pochlubí se Radim.
    „Já vím, píšu ti novou smlouvu.“
    „Tak mi tam napiš i nějakou hezkou osobní asistentku.“
    „To víš, že jo,“ uklidním ho a rukou naznačím, aby si dal odchod. Mám spoustu práce.
    „Uvidíme se večer?“
    „Jdu na rande.“
    „S mámou?“ zeptá se ironicky.
    „Ne, s chlapem.“
    „Miluju, když takhle nadzvedneš to jedno obočí.“
    „Nech mě na pokoji.“
    „Je lepší než já?“ vyzvídá Radim a sedne si přitom na roh stolu. Nejspíš má pocit, že se mu s novou funkcí zkrátila pracovní doba. Přidávám mu tedy dvě hodiny v odstavci IV.
    „Každý je lepší než ty.“ Vstanu ze židle, otevřu dveře od kanceláře a čekám, až se kolem mě protáhne jeho vůně a dlaně v nenápadném dotyku.
    „Lámeš mi srdce,“ zašeptá na chodbě a obdivně přitom sleduje rýhu na zadku naší recepční, která se v podřepu snaží odemknout trezor.
    Připadám si stejně zamčená. Ve věcech, které se mi dějí. V životě, na který jsem si z pohodlnosti zvykla. Kvůli jedné jediné touze dnes odkládám všechny ostatní až na zítra. Na hlavu baret a do ruky deštník, protože venku prší a já znovu běžím na vysokých podpatcích pryč od Radimova bytu ve Veselé ulici. Naštvaně honím další noc ztracenou ve snu, co vždycky skončí s ránem. Ve výkladní skříni plné lokálního nevkusu se odráží moje francouzská elegance, odhodlání a jistota, že pokud ve svém životě vidím ještě nějaké další dveře, pak mám od nich rozhodně i ty správné klíče. Cinkají mi v kapse.

     

Chcete, aby Nora bojovala o získání Zuzaniny dcery do své péče?

Hlasujte do pátku 20.6.2014 a rozhodněte, jak bude příběh pokračovat!

A
Ano, měla by bojovat.
54%
B
Ne, neměla by bojovat.
46%

O autorce

Radka
Třeštíková

Radka Třeštíková pochází z jižní Moravy, nicméně již několik let žije v Praze. Vystudovala právnickou fakultu a sedm let se věnovala oboru na pozici firemního právníka. V současné době je sice na mateřské dovolené se sedmiměsíční dcerou Elou, ale své volné chvíle stále tráví psaním, které se z obyčejného koníčku stalo obrovskou vášní. Trefné a vtipné postřehy z každodenního života se nejdříve objevily na blogu časopisu respekt.cz. Nakonec využila nabídky Elle, kde zveřejňuje své fejetony. A příběh Nory? To je reflexe touhy, kterou všichny máme v sobě, a která má u každého různou podobu, ale všem nám dává sílu a směr. Interaktivní knihu Zápisník jedné touhy pro Carte Noire sledujte a ovlivňujte na těchto stránkách a na Facebooku Carte Noire ČR.