Ten, co si mě zaslouží

Eva Urbaniková

Když tak nad tím přemýšlím, je možné, že za všechno může moje máma.

Při vší úctě, kterou si ženy zaslouží, protože nám dají život a pak se o nás starají několik nezbytných let – to ona ve mně všechno zakořenila. Zakódovala mě svými nenaplněnými sny, každou mou buňku nakazila svým přesvědčením, zkrátka mě celou zmagořila. Celé moje dětství a celé mé mládí mi vtloukala do hlavy, že můj život musí být jiný než ten její. Že muž, kterého si vyberu, nemůže být jen tak někdo, musí být dokonalý po všech stránkách. Musí mě nosit na rukou. Být pro mě vším. Být Supermanem.

Bez jediné chybičky. Jinak si mě nezaslouží. Jinak je to jen někdo, koho časem pustím k vodě. A s tím jsou spojeny opletačky, nepříjemnosti – a tak to přece nechceme. Přesně si pamatuji ještě i intonaci jejího hlasu, když ty věty vyslovovala. Chceme pro mě úžasnou budoucnost. Fantastickou!

Ale možná to není její chyba. Možná to jen já tak interpretuji, abych se zbavila tíživého tlaku na hrudi, který se jinak nazývá též výčitky svědomí. Mám je, to je jasné. Hlavně když se na mě všichni dívají tak, že bych je měla mít.

Je to přece moje vina! Já jsem ho uhnala! Kvůli mně se to stalo.

V jejich pohledech je odsouzení, opovrhování a upřímné slzy. Ti věřící si sami pro sebe řeknou – už mu je dobře, už mu je fajn…

No vždyť, jemu ano… Ale jak je mně a jak mně bude, to nikoho nezajímá. On se zavěsí do průvanu a já se můžu zbláznit…

Mámě se Ivan od začátku nelíbil. Tedy, abych byla úplně přesná, on jako takový, jí nepřekážel, ohrnovala nos nad jeho rodinou. Takoví obyčejní milí lidé. Ona toužila po něčem jiném. Nevěděla přesně po čem, ale takhle si moji budoucí tchýni a tchána rozhodně nepředstavovala.

„Ne, ne,“ kroutila hlavou, když jsem Ivana zmínila: „Pro něj jsi až moc dobrá, děvče moje.“

Bylo mi to jedno. Ivan byl fajn. Byl hodný – přesně toto slovo ho vystihovalo. Měl stále optimistickou náladu, nestěžoval si, uměl si poradit v jakékoliv situaci a mně by snesl modré z nebe. Tak moc se do mě zamiloval. On tvrdil, že na první pohled, já vím, že nám oběma to chvíli trvalo, ale náklonnost byla intenzivní a oboustranná.

Byl spoluvlastníkem internetového obchodu s elektronikou a mně jim doporučil kamarád. Chtěli, abych jim vedla účetnictví.

Časem jsme my dva začali vést dlouhé – předlouhé rozhovory. On ve dveřích mé kanceláře v zadní části našeho domu – jakože už na odchodu, já za širokým masivním stolem, o kterém máma tvrdila, že mi přidá na důležitosti.

Pak jsme vedli jeden druhého za ruku. Do parku, na zmrzlinu, do kina, na večeři a do jeho garsonky, kde jsme měli krátkou válku o mé kalhotky.

Vyhrál. A potom musela být svatba. Neboť jsme čekali děťátko.

Jeho rodina to vzala sportovně. Oba jsme měli před třicítkou, takže se zcela spontánně a bez obav těšili, že jich bude o jednoho víc. Naproti tomu se moje máma cítila podvedená. Proplakala celou svatbu. Ne okatě, vůbec ne, viděla jsem to jen já. Slzy zakrývala nánosem mejkapu a červené oči kapkami Visine. A úsměv, kterým všechny obdarovávala, byl z kategorie útrpných…

Tam mi jí přišlo líto poprvé. Přeci jen jsme byly celý můj život vcelku nerozlučná dvojka, celý svůj život zasvětila mně a mému štěstí. Nemyslela to se svými radami špatně. Naopak. A já jsem ji zklamala. Hned na začátku.

Zapřísahala jsem se, že ji nezklamu. Že moje cesta bude taková, jakou pro mě vyšlapala. A aby se její touha, že mám mít po svém boku dokonalého muže, který si mě zaslouží, stala i mou touhou. Musí si mě zasloužit. Musí 24 hodin denně dýchat tak, abych byla nejšťastnější ženou na světě.

Když se narodil náš první syn, bydleli jsme v pronajatém dvoupokojovém bytě. Dařilo se mu, služby svého internetového obchodu rozšířil i do Čech a já jsem měla radost spolu s ním, protože jeho značka rezonovala mezi zákazníky jako jedna z těch kvalitních a spolehlivých. Řekla jsem:
„Měli bychom toho využít a koupit si vlastní bydlení,“ on přikývl a nechal výběr bytu na mně. Chtěla jsem něco, co nebude obyčejné, ale nás hodné, vybrala jsem mezonet v novostavbě blízko centra a přestože se Ivan kroutil, že splátka hypotéky je kurevsky vysoká, moje prosebné oči ho přesvědčily. Souhlasil. Podepsal.

Abychom byt zařídili podle mých představ, makal od rána do večera. Optimalizoval pracovní síly, sloučil kompetence a vzal si mnohem více práce na svá vlastní bedra.

Jenže já jsem také neležela na gauči. Běhala jsem kolem malého a byla jsem v jednom kole – chtěla jsem odpočinek. Jen tak jsem dokázala být šťastná.

„Potřebuji čas pro sebe. Pro sebe a své kamarádky,“ řekla jsem, strčila jsem mu malého do rukou a chodila jsem do sauny, do wellnesu, sem tam jsme si udělali babský víkend. Ivan tak aktivně trávil čas se svým synem. Vlastně mohl být rád. Vracela jsem se z těch pobytů spokojená. Plná energie. A on se mohl na pískovišti seznámit s rodiči, kteří běžně jezdili v zimě na lyže a v létě k moři. Protože jemu to tak běžné nepřišlo. Prý je zapotřebí dávat pozor na peníze.

„Ivane, musíme si odpočinout. Musíme dát i našemu malému nějaké zážitky.“

Odolával, ale pak jsem ho zlomila. Nechtěl, abych byla smutná. Vzali jsme si na to all-inclusive v Turecku půjčku, ale to nevadí. Ty dva týdny za to stály. Firma se mu rozrůstala, takže částka, kterou jsme si půjčili, pro něj nemohla být velkou zátěží…

Čas běžel, Ivan dost přibral, protože celý den v práci nic nejedl a pak se doma nacpal vším, co našel v lednici, nebo když jsem neměla čas na nákup, donesl si rovnou dva velké hamburgery z McDonaldu. Už o osmé usínal na gauči u televize, což se mi vůbec nelíbilo, dávala jsem mu za vzor otce, kteří své děti večer koupali, četli jim pohádku a strávili s nimi alespoň hodinku denně, aby věděli, že existuje i nějaký otec… Ivan přikývl. Přistoupil na to, miloval svého syna, tak se každý den po večeři postavil a věnoval se mu, dokud neusnul. Aby nepřišel o otcovskou lásku. A abych já byla šťastná.

Když měl syn tři roky, byl ten správný čas na to, aby nastoupil do školky. Vybrala jsem tu nejlepší ve městě. Soukromou. Byla trochu z ruky a bylo zapotřebí koupit druhé auto, abych ho tam mohla vozit, ale byla jsem si jistá, že tam bude mít náš syn fantastickou péči. A po ničem jiném, než po tom, aby byl náš syn spokojený, jsem netoužila.

„Nemáme na to, drahá,“ říkal Ivan. Říkal to o školce, která byla, přirozeně, dražší než státní, říkal to o autě, které jsme ale mohli vzít na leasing, takže bychom to až tak necítili.

Prosebně jsem se na něho podívala s touhou, abychom měli to nejlepší, abychom byli šťastní, vždyť jsem mu byla dobrou ženou, a když si mě chtěl zasloužit… Vždyť víte.

Stalo se. Podle mého.

Jenže to už byl čas krize, lidé kupovali více chléb než elektroniku, můj muž dělal, co mohl, ale dluhů měl mnohem více, než vydělával, o našich běžných výdajích ani nemluvě… Počítala jsem s tím, že to má dobře rozvržené, že ví, co má dělat. I s krizí i s tím, aby byla jeho žena stále šťastná.

Přepočítala jsem se. Bylo pozdě.

Vzala jsem si bankovní kartu k našim úsporám a chtěla jsem si nakoupit nové oblečení. Byla jsem správně hubená, připravená znovu pracovat a k tomu bylo zapotřebí nakoupit nové šaty.

Ale karta mi nedala ani euro.

Ani druhá, k běžnému účtu. Řekli mi, že je tam exekuce.

Ivan mi nezvedal telefon.

Nesnášela jsem, když mi přes den nezvedal telefon, byla jsem přece jeho žena a můj hovor by měl být přednější než cokoliv jiného.

A potom mi volali z policie.

Ivana našli v lese. Na větvi. Nenechal po sobě nic. Ani dopis, ani peníze.

O těch si se mnou povídala policie také. Ivan měl dluhy na všechny strany.

Moje máma se strašně naštvala.

„Věděla jsem to, hned od začátku jsem to věděla. Nebyl tě hoden.“

A já jsem plakala.

I na tom pohřbu.

A ani moje máma, ani ti lidé, jejichž pohledy jsem na sobě cítila, neviděli, necítili mou náhlou touhu. Opravdovou. A opravdu jen mou.

Aby tu Ivan byl.

Stačilo by, že by byl.

Neboť už jen jeho přítomnost v mé blízkosti, mě dělala šťastnou.