MOJE VZPOMÍNKY NA AFRIKU

Halina Pawlowská

Tu obálku jsem našla, když jsem třídila své trofeje z cest. Obálka ležela na dně koše s mušlemi a pohlednicemi, neměla na sobě adresu, jen v rohu byl nějaký nahnědlý flek. Snad od vína, od kávy anebo od krve.

Obálku jsem otevřela až večer. Tak nějak jsem si myslela, že v ní budou staré účty anebo pozvánka někam, kam se mi kdysi nechtělo.

Koukala jsem na ušmudlaný papír a při pohledu na můj vlastní podpis jako by do mého srdce vlétl ostrý masajský šíp.

Stalo se to skoro před dvaceti lety. Byla jsem pozvaná, abych letěla s filmovým štábem do Afriky a tam opravovala za pochodu scénář k filmu, který měl pojednávat o lidech a zvířatech ze všech kontinentů.

První, co mě šokovalo, když jsem poprvé vstoupila na černý kontinent, byl vzduch. Horký a voňavý. Pachy byly zcela neznámé a já v nich tušila dobrodružství. Vůbec jsem zato netušila, co si mám vzít do Afriky na sebe. Jediná bytost, která mne inspirovala, byla Meryl Streepová ve Vzpomínkách na Afriku. Jenže, Meryl ve filmu byla baronkou a žila na počátku 20. století…

Pořídila jsem si širokou halenu z pravého hedvábí. Byla šmolkově modrá a měla jsem ji asi ke kolenům.

Jakmile jsem vyšla z letadla, zavál silný vítr a halenu mi zvedl do výšky. Chvilku s ní mával jak s obrovským praporem a pak mi do látky zabalil hlavu a obnažil tak mé evropsky bílé, boubelaté tělo.

Arusha je město na náhorní plošině. Leží ve výšce asi 1 600 metrů nad mořem. Zřejmě to byl důvod, proč se mi spustila krev z nosu. Pochopitelně, že jsem neměla kapesník. Krev tryskala, jako kdyby mi v nosních dírkách ústily tepny.

Doufala jsem, že mě zachrání toaletní papír. Identifikovala jsem, kde jsou záchodky a… nebyl tam papír! Nebyla tam ani mísa. Byla tam díra v zemi a blízko ní se povalovala docela čistá krabice. Vypadala jako od bot. Rozervala jsem karton, smotala ho do ruliček a narvala si je do nosu až k mozku. Pak jsem vyšla z letiště a tam stál ON!

František byl ztělesněním všech mých dívčích ideálů. Měl oči modré až do běla, byl vyšisovaný blonďák s opálenou tváří. Měřil určitě metr devadesát, a i když z něj sálala mužská síla, působil chlapecky křehce… V jeho pohledu jsem tušila ohníčky humoru… Jeho pohled jsem ovšem vůbec nezachytila. František se pohledu na mě vyhýbal. Chápala jsem ho.

Jeli jsme z letiště po prašné cestě. Já seděla vedle Františka a on, pořád s očima připíchnutýma jen před sebe, ležérně vysvětloval:

„Žiju tady už dvanáct let. Jsem profesionální lovec, jdu s každým, kdo chce fotit, natáčet nebo střílet.“

František občas mávl na Masajky, které dlouhými kroky pospíchaly podél cesty a na hlavách měly kýble s vodou, trsy banánů a taky žoky s kávovými zrny.

František si ustlal v kuchyni, filmařům dal k dispozici obývák a mě uložil do ložnice. Trochu mě šokovalo, že pozdě v noci si ke mně lehla Františkova hospodyně Bea. Bylo jí asi šestnáct.

„Nevadí ti to? Je tu zvyklá…“ zašeptal František a já, v hrůze, aby mě nenařkl z rasismu, jsem se tvářila úplně uchváceně, že mám tu čest sdílet postel s neznámou černoškou.

„Je tu zvyklá…“ znělo mi v duši, ale dál jsem tuhle informaci nerozvíjela. Byla jsem v Africe! Byla jsem v divoké buši! Byla jsem s mužem, který byl evidentně TEN PRAVÝ!

V Africe jsem tehdy strávila tři týdny. Nejpodstatnější událostí bylo, že jsem si hned první den vymkla kotník. Točili jsme v místech, kde František odchytával zvěř pro zoologické zahrady. Chtělo se mi čůrat. Kolem byly jen provizorní ohrady a v dálce rostla stará akácie. Nevěděla jsem, kam se schovat. Napadlo mě, ukrýt se za výběh s buvolem. Tvářil se velice nasupeně, a tak jsem radši dala přednost opicím. Vedle klece s paviány byla maličká zídka. Napadlo mne, že když se za ní skrčím, žádné cizí oči mne neuvidí. Vyskočila jsem na zídku a bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem si v Africe poskočila. Zídka se mi zhroutila pod chodidlem a já žuchla do strouhy. V noze mi křuplo.

„Co se tam válíš jako prase?!“ řekl Franta něžně. Opice ječely. Své drzé obličeje přitiskly na drátěná oka klece a bylo evidentní, že nikdy nic tak vzrušujícího neviděly…

František mi nohu osahal a zachmuřil se: „Zlomený to asi není, ale pořádný výron jo.“

A pak mě František vezl buší a já sledovala míhající se ocasy levhartů a zvědavé krky žiraf a jen občas, když jsme vjeli do hlubšího výmolu, jsem nevydržela tu strašnou bolest a malinko zoufale jsem zasténala: „Jau…“

A když jsem to „jau“ udělala asi podesáté, tak František zastavil, nadechl se, otočil mou hlavu k sobě a dal mi pusu. Dodnes slyším cikády, jemné ševelení suché trávy a divný sykot.

Líbali jsme se asi deset minut. Pak František nastartoval, odjeli jsme k němu domů, jeho hospodyně Bea mi na oteklý kotník rozstrouhala syrovou bramboru a František mi nohu úhledně přivázal ke dvěma větvím.

O tom, co se mezi námi stalo, nepadlo ani slovo.

Ani když jsme jeli do masajské vesnice, kde se do mě zakoukal místní náčelník. Byl to ten nejošklivější Masaj, jakého jsem kdy viděla. Zdálo se, že mu kdysi obličej rozšlápl slon. Masaj byl ze mě celý pryč. Nebylo to úplně příjemné. Odšourala jsem se radši zpátky do auta a pečlivě si v něm zavřela všechny dveře. Můj štáb filmoval, František zprostředkovával masajsko-českou konverzaci a náčelník se mě nevzdal. Vylezl na kapotu džípu a svůj už takhle hodně široký obličej ještě víc rozplácl na předním skle. Okouzleně na mě upíral oči plných pětačtyřicet minut. Když s určitou nostalgií všechno bilancuju, napadá mě, že tak jako on mě vlastně nikdo jiný nikdy nemiloval…

František nic neřekl, ani když jsme měli rozlučkový večírek. Film byl hotov, kufry sbaleny. Udělali jsme si silně alkoholickou bowli snad ze všech druhů rovníkového ovoce. Když všichni usnuli, seděli jsme s Františkem na verandě a koukali do tmy. Vypila jsem tehdy dost skleniček. Dost na to, abych Františkovi položila hlavu na rameno. Byl jako sfinga. Kouřil rychle a skoro ještě celé cigarety házel daleko před sebe.

„Za měsíc přijedu do Čech a na něco se tě zeptám,“ řekl najednou.

„Zeptej se mě teď!“

František neřekl nic. Šel do kuchyně.

Ještě chvíli jsem seděla venku. Moje nohy i ruce jako by byly bez síly, trošku se chvěly, jako kdybych měla za sebou maraton.

Tehdy jsem Františka chtěla tak moc, že jsem zapomněla na své ženské instinkty a šla si k němu lehnout na matraci. Ani se nepohnul. Dýchala jsem mu na krk. Měl pevně zavřené oči. A tak jsme jen leželi a já paradoxně vůbec neměla pocit, že jsem odmítnutá žena. Měla jsem naopak dojem, že jsem nic milostnějšího ještě nezažila.

A protože jsem byla úplně šílená z té přemíry touhy, tak jsem si zapomněla v ložnici natáhnout moskytiéru a poštípalo mě asi 200 komárů.

Bea se na mě ráno usmívala zvláštně, jako kdybychom byly sestry nebo tak nějak a já Františkovi napsala odpověď na otázku, kterou zatím nevyslovil. Položila jsem ji v zalepené obálce na jeho kuchyňský stůl a letěla jsem do bezpečí své střední Evropy.

Franta tehdy za měsíc nepřiletěl. Přiletěl až za dvanáct měsíců. Nerozlepenou obálku s  mou odpovědí měl v ruce a řekl mi: „Nemohl jsem ji sám otevřít. Kdybys mi odpověděla jakkoliv, trápil bych se.“

František chtěl obálku otevřít až přede mnou. Ale já už nechtěla, aby četl, co platilo před rokem. Před rokem jsem byla tak plná lásky, že jsem létala Prahou jak nafukovací míč. Když uplynul měsíc a já pochopila, že František nepřijede, vrhla jsem záplavu svých citů na prvního, který se mi líbil a kterému jsem se líbila já. A to byl můj budoucí muž. Veselý, sexy a žil v Praze!

„Františku, miluju Tě! Chci s tebou navždy žít. Klidně i v Africe!“ napsala jsem tenkrát.

Co k tomu říct dnes? Že… ženám se nedá věřit! A mužům taky ne.