PROTOŽE JE NOC

Klára Mandausová

„Mami, je kráva tuhá?“

„Cože?“

„No proč je kráva tuhá?“

Šestiletá holčička seděla na zadním sedadle auta s výrazem, jaký viděla v amerických sitcomech pro puberťáky. Viktorie pohled s otevřenou pusou a skřek „hue“ nesnášela.

„Drahá Káčo, dcero moje, ty seš děvenka z Krkonoš, ne Selena z pláže,“ brávala dcerku za ramínka, když se takhle tvářila. „Neříkej prosím hue, neotvírej u toho pusu a netřes hlavou, jo? Proč prostě neřekneš třeba coo too jee? Pěkně po našem.“

Jenže teď nevěděla, že se takhle tváří. I kdyby se podívala za sebe, nic by neviděla. Vnímala jen klikatou silnici. Bílou čáru uprostřed, semafor s červenou. V hlavě balík vzpomínek.

„No tak asi může bejt tuhá, viď, mami, když je třeba stará. Nebo třeba vytrénovaná.“

„Kdo je starej a vytrénovanej, proboha?“

„Kráva.“

„Kráva?! Jaká kráva zase?“ Viktorie byla mimo.

„No ta tuhá.“

„Krávy nejsou tuhý. Jsou hebký, divoký a mají krásný oči.“ Kdo ví, proč to řekla. Včera by nad podobným rozhovorem řvala smíchy. Káča s pihovatým nosem a hnědými loknami vymýšlela věci, po kterých tekly slzy a bolelo břicho. Dneska ne, dneska nefungovaly. Dneska ráno ho potkala.

Viktorie seděla v proutěném gauči s velkým bílým polštářem ve své oblíbené kavárně. Jako každé ráno tu snídala. Teplý preclík a voňavou kávu. Sousto těsta a lok kávy. Zvláštní kombinace. Míchala chutě. Už od první třídy, když jí maminka dávala k svačině chleba namazaný máslem a taveným sýrem a jablko. Myslela si, že musí obojí jíst najednou. Fuj, chuť krajíce rozmočeného v sladké šťávě nesnášela. Až v sedmičce jí spolužák Mojmír prozradil, že není nutné obě potraviny rytmicky střídat. „Se u toho tváříš, jak kdybys jedla nakládaný pijavice. Si sněz chleba, ukaž docela chutnej,“ přitáhl si její ruku s ubrouskem a zahryzl se, „a jabko vyhoď, nééé.“ Pochopila. Páni, že mi to nedošlo dřív. Některé věci spojit nejde. A některé úplně naopak. Káva a preclík k sobě padly jako… Jako tehdy Viktorie a on. On. Roman. Přítel, který s ní rozbíjel okna, házel po kočkách shnilé hrušky, zvonil na zvonky a ještě něco. Ten, kterého potkala v kavárně s proutěným gaučem a velkým bílým polštářem po třinácti letech.

Zrovna se nehtem malíčku pokoušela nenápadně vydloubnout z mezírky mezi zuby kus preclíku. Před dvěma dny si poprvé v životě nechala vyrobit gelové nehty. Lesklé bezbarvé plošky s bílou tenkou linkou na konci. Taková blbost, pomyslela si. Koruna ze země se s tím zvednout nedá a teď tohle. Gel se zasekl mezi jedničkou a dvojkou nahoře a trochu křupnul. Zdálo se jí to, nebo se číšník, který procházel kolem, usmál, jako by viděl veverku tancovat v montérkách salsu? Ještě jeden takovej pohled a vidí mě tu naposledy. To si budu radši dávat turka z automatu. Viktorie seděla s prstem zabodnutým v puse a snažila se předstírat, že přemýšlí a podpírá si takhle hlavu.

Uviděla ho. Vypadal úplně stejně jako tenkrát. Dorostli do devatenácti a kroužili okolo sebe jako dva špatně natočené magnety. Stejný tvar, z jednoho kovu. Poloviny jediného celku, ze kterých si kdosi udělal trapnou legraci. Z Viktorie vyrostla princezna. Ta, která jen přivírá oči, nikdy neplácne prince po zádech, tak jo, já tě balím, drahý, ale klidně si mysli, žes sbalil ty mě. Roman nebyl princ, byl král. Tichý, stydlivý král. Stydlivý do rozepnutí prvního knoflíku. 

Jen jednou dostaly magnety správný směr. V malém stanu na břehu jezera. Silný stisk jeho nohou, které se obtočily okolo těch jejích, a v jejím břiše se rozlétl orel. Přitáhla si jeho hlavu a svoje nehty, tehdy úplně přírodní, zabodla do krku. Trochu vzdychl. Jako král, který ví, že pevně drží v rukách svoje království. Jako král, který ví, jak voní rozkoš. „Počkej, počkej,“ Viktorie zabořila hlavu pod Romanovu bradu, dusila se smíchy. Byl to malý stan. Pro dva. Jenže se sem nasoukal kamarád Jáchym. „V pohodě mládeži, ne?“ hodil do stanu zvečera spacák, „stany došly.“

Nenapadlo ji, že by mohl Jáchym vadit. Až do času před rozedněním. Zavrtěl se, dotkl se svým skoro holým zadkem Romanových zad. „Mládeži,“ zamumlal, „vstáváme nebo co?“

„No, vstáváme,“ Roman zvedl oči k nebi. „To je přeci debil,“ šeptl Viktorii někam nad ucho.

„Hele, já si eště drcnu, mládeži, jo,“ Jáchym začal znovu pravidelně oddechovat.

Viktorie ležela bez hnutí, ztuhlá jako kobra před útokem. Už se nesmála. Stačila tisícina vteřiny, aby pochopila, co ještě chápat nedokázala. Posunul ruku z jejího klína na vlasy a pohladil je.

„Proč jsi vlastně teď tady, Viktorko?“

Chvíli mlčela.

„Protože je noc, přeci.“ Roman slyšel, že se usmála. Jako malá holka, když provokovala: „Hele, že nevotrháš starý Bláhový záhon.“

„Jo, jasně.“

Leželi tam v tichu těsně u sebe bez pohybu ještě několik hodin. Než se ve stanu rozsvítilo ode dne a probudil se Jáchym: „Do háje, to byla noc, mládeži.“

On a malá mořská víla. Slova jí končila v krku. Jsem tady proto, že tě miluju. Vím to jistě, jako že jsem nikdy neměla na vysvědčení dvojku z češtiny. Miluju tě, slyšíš? Miluju! Chci s tebou všechno. Kašlu na to, že jsme spolu lezli po smetišti a opisovals ode mě domácáky, tohle je láska. No tak slyšíš?

Nebylo co slyšet. Nešťastná němá malá mořská víla.

Když ho dneska ráno uviděla, orel vzlétl.

„Ahoj, víš, co mi tehdy Jáchym řekl?“ Její první věta po třinácti letech. Bože, musí si myslet, že jsem autista. Nebo idiot.

Koukal na ni, jako by uviděl Jáchyma v oblečku dominy. Po tomhle úvodu se na mě ani jinak dívat nemůže, napadlo ji.

„Viktorko, rád tě vidím. Jak se vede? Vypadáš jako princezna. Princezna ze stanu,“ mrkl.

„Aaoohuaom,“ odpověděla.

„Aha,“ Roman se zasmál. „Jo, jasně. Tak co ti tehdy Jáchym řek’?“

„Promiň, Romane, já, já asi vypadám jako cvok. Potkáme se po sto letech a já řeknu tohle, bože. Jako by sis mohl pamatovat takovou blbost, Jáchyma a…,“ přikryla si dlaní pusu a začala se smát. U očí se jí udělaly jemné vrásky.

„Jsi krásná. Vím přesně, co myslíš. Co ti řek’?“

„Že tě mám nechat na pokoji, protože někoho máš. Ať od tebe dám ruce pryč. Proto jsem se ztratila, odešla jsem pryč, nezavolala. Vdala jsem se, rozvedla. Mám Káču, jsme samy,“ sypala ze sebe jako malá mořská víla, která měla na vysvětlení všeho vteřinu. Než znovu přijde o hlas.

„Já vím. Jsem na tom podobně.“ Podíval se na ni zhluboka. Až ze dna moře. „To je blbost, nikoho jsem tehdy neměl. Odjel jsem do Anglie. Nechal jsem ti u Jáchyma vzkaz. Neozvala ses.“

Konečně se posadil vedle ní. Objednal si kávu. Viktorie se začala ptát jako člověk při smyslech. Co dělá v téhle kavárně, jestli se zdrží…

„Jo, přišel jsem to sem obhlídnout. Ve tři se tu mám sejít s jedním zákazníkem. Jsem moc rád, že jsme se potkali. Tak moc rád, Viktorko.“

Viktorie se za volantem otřásla, jako by se chtěla zbavit vzpomínky na dnešní ráno. Zaparkovala před domem své matky.

„Zeptám se babičky, proč jsou krávy tuhý, s tebou dneska nic není. Tak už pojď, mami. Babička upekla koláč,“ Káča tahala Viktorii za rukáv.     

„Počkej, Káčo,“ sklonila se k holčičce. „Dejte si ho teď s babičkou i za mě, ano. Musím něco vyřídit,“ podívala se na hodinky, za deset minut tři. Zazvonila u domovních dveří. „Ahoj, mami. Promiň, něco jsem zapomněla. Vrátím se,“ poslední větu volala z odjíždějícího auta.

Na semaforu blikla červená. „Do háje.“ Byl to ten samý semafor, kde stály před chvílí s Káčou. Podívala se na dům vedle křižovatky. TOUHA JE KRÁVA. Někdo načmáral nápis na oranžovou omítku černým tiskacím písmem. Začala se usmívat až ze dna moře. Hebká, divoká a má krásné oči. Tak už konečně vím, proč je kráva tuhá. Zasmála se nahlas.

Do kavárny přiběhla v půl čtvrté. Když se blížila k proutěným gaučům s velkými bílými polštáři, zavřela oči. „Ať tam je, ať tam je,“ zaklínala.

Byl.

„Promiňte,“ bylo jí úplně jedno, že zákazník zrovna šustil Romanovi před očima nějakým lejstrem. „Promiňte, já… já už vím, proč jsem teď tady.“

Roman zvedl dlaň proti muži s papíry: „Moment, prosím.“ Podíval se Viktorii do očí. „Tvoje první věty jsou dneska příšerný.“

Protože touha je kráva. To neřekla. Syndrom malé mořské víly může být někdy užitečný.

„Protože tě miluju, přeci.“