POSLEDNÍ KÁVA V BRUSELU

Michal Hvorecký

My dva jsme pili kávu jako jiní v zemi borovičku. Neusrkávali jsme ji, ale exovali. Když jsme se spolu seznámili, byli jsme ještě příliš mladí na to, abychom spolu podnikli něco divokého a vzrušujícího. Snil jsem o tom, ale byli jsme téměř ještě děti, i když vlastně už ne zcela. Zejména Karla ne, já jsem byl ještě kluk, určitě ne muž, ale ona se rychle měnila v ženu. V tomto věku jsou dívky napřed. Pozoroval jsem její hluboké černé oči a už v nich byl jiný, nový záblesk. I její rysy se dotvořily do dospělé podoby. Vlasy měla temné jako nejčernější káva a i tak voněly.

Bylo nám patnáct. Ještě nás nikdo nebral jako dospělé a o to víc jsme se snažili dospěle působit. Naši otcové, jednou nerozluční, jindy kvůli abstraktnímu problému rozhádaní kolegové, spolu psali učebnici matematiky. Ani za mák jsme té knize nerozuměli. Z matiky jsme byli čtyřkaři, což naše otce štvalo, ale nic s tím nezmohli. Oba nás už léta vychovávali bez žen, které někam utekly. Své mámy jsme neznali a to nás sblížilo. Naši otcové dobře rozuměli číslům, zato lidem moc ne.

Chystali jsme si v naší bratislavské kuchyni silné espresso. Zatímco se z pracovny ozývalo ťukání psacího stroje Consul, my dva jsme si v kuchyni na sporáku upražili zrna a pak jsme je semleli v ručním kávovém mlýnku. Nepili jsme arabicu, tou jsme pohrdali jako příliš slabou, ale zásadně robustu jako praví Italové. V rohu stál mixér Pragomix a na podlaze vysavač ETA 402.

Kávu nám zakazovali, proto jsme ji pili ještě raději a tajně. Tvářili jsme se, že má na nás omamný až halucinační účinek. A něco na tom bylo, protože jsme se nikdy nespokojili s jedním či dvěma šálky, ale hodili jsme jich do sebe i sedm. Vydrželi jsme více, plně soustředění, s vypjatou myslí, jako na jehlách, dychtiví po každém slově toho druhého.

Hotové miniaturní espresso jsme okamžitě exli, aby neopadla tygrovitě zabarvená pěna. První kapky ze stroje chutnaly nejlépe. Pili jsme ze šálků s tlustší stěnou, které udrží teplo. Stačilo málo a káva by se nepovedla - špatně umletá, vyprchaná, nesprávně stlačená do kávovaru, nebo nalitá přes chladnou páku do studeného porcelánu. Nic z toho se nám nemohlo stát. Nejraději jsme používali kávový servis Vladimíra Tichého, který byl vystaven v Bruselu na Světové výstavě Expo v roce 1958, kde Československo vyhrálo první cenu.

Srdce se nám od tolika kofeinu rozbušilo. Seděli jsme blízko sebe, nad stolem se vznášela kyselá vůně a povídali jsme si o věcech, které nikdo jiný nesměl slyšet. S kávou v ruce se mi Karla zdála ještě krásnější. Přitahovala mě od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděl. Dlouho jsem beznadějně toužil po motorce CZT 175, teď jsem ale měl hlavu plnou pouze Karly.

Předtím mi káva nechutnala. Byla to až Karla, která mě naučila ji správně pít a připravovat. Ale já jsem kávu chápal jako začátek, po kterém přijde to hlavní. Nechtěl jsem si s Karlou povídat, ale líbat se a snad i něco víc. Ale v tomhle jsme si nerozuměli. Na moje signály nereagovala a nenašel jsem odvahu. Jí zjevně stačila káva. Znamenala pro ni všechno.

Na lahvi dobrého vína jsem na etiketě většinou našel, z jakého terroir pochází, z jaké odrůdy révy se vyrobilo, v kterém roce, jaký má obsah alkoholu a obvykle i příběh vzniku. Na balíčku kávy nic - ani kolik procent robusty nebo arabicy má a kolik kofeinu obsahuje, většinou ani zemi původu, nebo návod, jak ji umlít a správně připravit. Karla si z této výzvy udělala životní roli. Rozhodla se, že naučí pít nejlepší nápoj na světě lidi v této zemi, kde člověku ještě i z kvalitní kávy uvaří v kavárně - která vypadá spíš jako hospoda - podprůměrnou a většině obyvatel stačí instantní napodobeniny nebo automatový sajrajt. Karla dokázala uvařit dobrou kávu i z úplně průměrné. Rozpoznávala rozdíly mezi zrny, která se mně zdála všechna stejná. Chtěl jsem být navždy při tom, při ní, ale nejprve se změnil režim a vzápětí i celý život.

Otec dostal místo na fakultě v nejchladnějším městečku Skandinávie a vzal mě s sebou. Rozhádali jsme se a až do jeho smrti jsme se už neudobřili. Chodil jsem do školy plné death metalistů a celý den jsem pil čaje, abych neumrzl. Nejbližší dobrá káva se vařila dvě stě kilometrů napříč sněhovou pustinou. Psali jsme si s Karlou dopisy, pohlednice i emaily, ale postupně stále méně.

Ona jezdila každé léto po střední Evropě, kam kavárny patří podobně jako štrúdl nebo baroko. Pila kávu od Terstu přes Prahu, Vratislav, Bratislavu, Budapešť až po Lvov. Po maturitě zamířila dál. Putovala po kávovníkových plantážích, restauracích, hotelech, degustovala a studovala boby i způsoby pražení. Navštívila Jižní Ameriku, Nepál, Jamajku i Kubu. Z Indonésie k nám jako první dovážela raritní sortu Kopi Luwak, které se ročně vyrábí pouze tři sta kilo, protože každé zrno prochází trávicím traktem cibetek.

Zato já jsem se rozhodl studovat to, co bude otci nejvíce natruc, a tak  jsem vystudoval politické vědy v Bruselu. Jediné místo, které se mi v tom městě opravdu líbilo, bylo Atomium, které mi připomínalo takzvaný bruselský styl československého designu. Chodil jsem s několika spolužačkami, které jsem vůbec nemiloval, jen abych si dokázal, že Karla už pro mě nic neznamená. Stal jsem se asistentem europoslance, jehož stranu jsem nesnášel. Pil jsem hroznou nesku z parlamentních automatů a dával jsem si do ní tři cukry a chemizované mléko, abych ji vůbec dostal do žaludku.

Oženil jsem se s asistentkou, která mě neměla ráda, ale nesmírně se jí líbil můj plat. Udělal jsem si PhD., v níž jsem dokázal, jak úžasná je partaj mého šéfa. Po dvou letech jsem dal výpověď a rozvedl jsem se. Ze vztahu mi zůstala dcera, ještě miminko, o které se starám.

Karla si v Bratislavě otevřela kavárnu a nazvala ji Jeden den v Československu podle pavilonu z bruselské výstavy. Zaměřuje se na vzácné odrůdy. Robustu mohutné chuti nalévá do tříbarevného porcelánu Tria z roku 1959. Ty šálky organických tvarů se vyráběly jen krátce v závodě Bohemia Loučky. Tapetu tvoří snímek z filmu Vynález zkázy a na plochém monitoru ve smyčce běží polyekran od Josefa Svobody. Na stěně visí tapiserie Ľudovíta Fully. Občas zní Bachova Kávová kantáta, ten hudební protest proti zákazu kávy pro německé ženy.

To všechno vím, protože jsem se vrátil z Bruselu, abych pro Karlu dělal číšníka. Zpočátku jsem měl velké problémy vytvořit správnou pěnu – vždy byla velmi tmavá a rychle se ztratila. Pochopil jsem, že načasování mletí je mimořádně důležité, protože káva mi rychle zoxidovala a její výrazná chuť se ztratila. Je to dřina, ale občas se mi už podaří udělat obstojně ristretto. Ale mám se ještě co učit.

Když o desáté odejdou poslední zákazníci, sedíme u stolu blízko sebe. Exneme závěrečnou kávu. Já už bez kofeinu, abych vůbec dokázal usnout, protože o půl sedmé mě vzbudí dcera. Srdce mi buší. Ani po celém dni práce necítím únavu. Nad stolem se vznáší silná vůně. Dívám se do Karliných černých očí, soustředěný, s vypjatou myslí, jak na jehlách, a zapřísahám se, že jí jednou řeknu to, co ještě nikomu.