POCHYBY ANEB TOUHA PO CHYBĚ

Tomáš Hanák

Bývalo by snad bylo lepší, kdyby čelní sklo vozu zakryl padající déšť se sněhem – jenže dešťový senzor pracoval spolehlivě: v pravidelných, výrobcem garantovaných intervalech odkrýval mohutnými stěrači výhled na ucpanou, stojící dálnici. To se samozřejmě stávalo, dokonce stále častěji (a nikoho tedy nepřekvapil nedávný návrh zákona o zdanění vozidel, která se při pohybu na dálnici nepohybují; podle návrhu měli mít výjimku jen hasiči, záchranka, policie a pochopitelně vozy, jejichž SPZ obsahuje 4 stejné číslice). Lenka byla v klidu – až na jedinou obavu: co si bude s Radkem povídat? Ale třeba se nějaké téma najde; „musíme věřit“, jak říkají seriáloví lékaři.

Atmosféru ve voze zatím pomáhala zachraňovat Sade, nakrývající interiér vozu hned z osmi reproduktorů. Jenže ani její písničky nejsou nekonečné a dříve či později přijde pauza mezi skladbami a nepříjemné ticho bude nutné proříznout mluveným slovem; jsou přece manželé.

Jako možné téma se nabízelo třeba zapařené auto před nimi: na zadním sedadle se dvě děti mydlily hlava nehlava. Rodičovský senzor spouštěl řidičovu – otcovu? – ruku, která bojovníčky v pravidelných intervalech ztrestala a na okamžik znehybněla. Ale jen na okamžik, vzápětí se líté boje opět rozhořely naplno. Zdálo se, že jde nejen o palmičky vítězství, ale i o společný cíl malých rivalů: vyprovokovat řidiče. Což se dařilo.

„Kde se v nich ta energie pořád bere?“ zeptala se Lenka nahlas, když Sade vyzpívala vše, co měla v písni č. 6 na srdci. A hned v duchu tipovala, zda se Radek jen pousměje (63 %), nebo zda se vybičuje k akustickému „To víš...“ (37 %) . Bylo to napínavé a Lenka si na výsledek musela chvilku počkat – ale stálo to za to! Radek se totiž pousmál a současně řekl: „To víš...“

Ano, první – a možná poslední – překvapení dnešního dne bylo na světě! A pak že žijí fádní život. Fakt, že Radek zřejmě ani netušil, nač se ho ptala, mu Lenka za zlé neměla: byl zavalený prací, důležitějšími starostmi.

Ale vážně – kde se v těch dětech ta energie bere? Záviděla jim. Vzpomněla si na články o složení levných dovážených ne-bio a nefér-trade kuřat; ale po těch prý dětem rostou nohy. Jenže velikost nohou dětí v ojetině ověřit nešlo; mlátily se jen rukama. I když – teď už i autolékárničkou.

Jak budu asi děti zvládat já? A ne dvě, rovnou pět – jak spontánně, ale možná trochu unáhleně oznámila před rokem přátelům a hostům své narozeninové párty v baru Blue Light (v reakci zaznělo několik „wow!“, pak potlesk a pak vplul číšník s dortem, ozdobeným číslicí 25). Nebudu svoje děti pohlavkovat, tak jako zrovna teď – trefa! – ten řidič v autě před nimi? Pět dětí. Dvaapůlkrát víc, než je támhletěch zlotřilců...

Do avizovaných pěti dětí chybělo Lence aktuálně pět. Často už by se do toho docela ráda pustila, alespoň začala, jenže Radek byl toho názoru, že bude lepší respektovat názor jejich rodinného finančního poradce: nejdřív hnízdečko bez dluhů a pak teprve ptáčátka. Takže nejdřív splatit hypotéku – mimochodem, tutéž hypotéku, kterou šťastná čtyřčlenná rodinka v reklamě prezentovala skoro jako podmínku plození dětí. Ale Radek je prostě uvážlivý, což je prý u muže – jak četla v jiném článku – obrovské plus. Anebo to „může být“ obrovské plus? Bohužel si nevzpomínala, co tam tehdy přesně psali.

Karavana dvoustopých ožila a kolona se pohnula. I tak bylo ale jasné, že k Milanovi na chalupu přijedou pozdě. Lenku to moc netrápilo. Milan byl bytový designér, Radkův kamarád, párkrát si udělali pánskou jízdu do Norska, země „věčně ponořených splávků“. Kromě toho, že jim doporučil sedací soupravu Space Source (v níž ovšem pramenila tak leda Lenčina častá bolest v zádech) a následně poslal fakturu za „vytvoření koncepce living-segmentu“, byl Milan zajímavý už jen tím, že si před časem vložil mezi jméno a příjmení písmeno D, zřejmě v domnění, že Milan D. Bílek je vyšší formou Milana Bílka. Lenka mu od té doby (od „Dé“ doby) samozřejmě neřekla jinak, než débílek Milan – samozřejmě jen v duchu, protože nahlas by to Radka naštvalo a začal by argumentovat, že Milan má přece kšefty hlavně v cizině, kde se D speluje „dý“, takže to žádného debílka neasociuje. Lenka vlastně doufala, že zácpa bude dlouhotrvající.

A nevypadalo to špatně: oslavy, které před chvílí vypukly v autech, už ustaly: dálnice opět zmrtvěla. Kulisy kolem se příliš neproměnily: za svodidly bylo vidět podobnou skladovou halu jako na předchozím stanovišti. Pokud jde o haly, patří naše země k absolutní špičce. Lenka někde četla, že na jednoho obyvatele připadá nejvíce skladovacích prostor v celé Evropě (v m3). Tedy i na Lenku. A jestli budou mít opravdu pět dětí, nebudou si s tolika krychlovými metry skladovacího prostoru možná vědět rady. Ale co, v nejhorším se něco může koupit, aby bylo co uskladnit.

Válčícím dětem v autě před nimi přece jen došly baterky; teď podřimovaly a čerpaly síly k příštím půtkám; nohy (nijak extrémně velké) měly vzájemně propletené pod zadním oknem. Řidič je přikryl nějakou bundou; hleďme, snad je to tedy jen střední tyran.

Sade má, myslím, jen jedno dítě, holčičku – a podle vyrovnaného, uklidňujícího hlasu to asi zvládá. Anebo už je naopak za hranou šílenství a už je v pohodě? Notebook, na kterém by tohle všechno šlo během 0,1 sekundy zjistit z cca 8 000 000 odkazů, měl bohužel na klíně Radek; vyřizoval maily, prsty běhaly po klávesnici jako děti po vesnici; do toho občas zazněla vyzváněcí melodie: Moon River, z filmu Snídaně u Tiffanyho. Bývala to Lenčina zamilovaná – dokud si ji Radek, jako výraz pozornosti, nenastavil jako vyzváněcí. Audrey Hepburn měla štěstí, že se toho nedožila. Stejné štěstí naštěstí potkalo i Louise Armstronga; jeho What a Wonderful World zrovna teď do omrzení znělo jako podkres upoutávky na MS ve fotbale: za tónů té intimní zpovědi střelci zpomaleně pálili, ochozy se ve vlnách zpomaleně vzdouvaly a nemohl pochopitelně chybět ani plačící fotbalista – slaná kulička se (zpomaleně, samozřejmě) kulila dolů snědou, zpocenou tváří v HD rozlišení, aby po chvilce proťala úhlopříčku báječných 260 cm. Chudák, asi netrefil balón, jak měl, a ten kulatý dareba minul soupeřovu svatyni. (Lenka se docela vyzná: Radek má rád, když se s ním dívá na Eurosport. A když spolu byli na prodlouženém víkendu v Istanbulu, měli se dokonce sejít s Milanem Barošem, ale sešlo z toho, protože „Bary“ asi něco měl – měl schránku. Radka to tehdy hodně mrzelo: Aya Sophia, Velký bazoš a velký Baroš, mohlo to být dokonalé... ).

Déšť se sněhem, nejhorší varianta koloběhu vody v přírodě. Další Moon River a další Radkův hlasitý rozhovor; o práci, jako obvykle: jestli už TO Radek má. Nebo jestli TO naopak už má volající. Většinou si odpovídali, že jo, že TO už mají, že „don’t worry, die happy“; ale po třech letech chození a třech letech manželství už Lenka tyhle Radkovy malé lži, ty maličké lžičky, znala: nejspíš se na TO ještě ani nepodíval. Koneckonců, nebylo divu – dívat se na monitor s hromadami čísel v angličtině... bože, já jsem blbá: „čísel v angličtině“!

Ve skladbě č. 12 už Sade zřejmě neměla co dodat a moudře se odmlčela. „Senzační, viď?“ prolomil Radek ticho, spíš pro sebe. Lenka přikývla. Senzační, bez diskuze. Předchozí skladba byla taky senzační. A ta před tou předtím taky. Všechny jsou senzační. Krásné. Nemají chybu.

Vlastně nic nemělo chybu. Sade. Space source. Přívětivá hypotéka. Teplota ve voze. Odsávání tělní vlhkosti z obsazených sedadel. Dešťový senzor. Motor, který neslyšíte. Interiér, včetně dřevěné intarzie ruční brzdy. Během dovolené v Toskánsku se ulomila krytka ovladače air-condition; Radek to chtěl nechat opravit hned v Sieně, ale Lenka mu to nakonec vymluvila, což ji večer – v penzionu „v objetí vinic“ – stálo jedno milování. Po návratu do Čech to kluk v servisu, asi čerstvě po vyučení, zkusil tzv. „po našem“ – vteřinovým lepidlem, jenže krytku trochu nešťastně umatlal. Sice držela, ale Radek jel s autem do autorizovaného autoservisu znovu a nechal krytku i celý panel vyměnit (na pojišťovnu); do dvou dnů byla zásilka s plastovým výliskem z velkoskladu v Holandsku k namontování. Stačilo zajet do servisu potřetí a vyslechnout si, pod dohledem vedoucího, omluvu a pokání nešikovného mechanika. A všechno bylo zase senzační. Nic zase nemělo chybu.

PÓMÓC! V prorezlém autě před nimi se něco dělo. Děti se probraly a už zase byly v sobě; po dalším výchovném pohlavku načmáraly na zapařené zadní okno volání o pomoc. PÓMÓC! Skrz písmena bylo vidět řidiče, vyzývajícího potomky k okamžité nápravě. Děti se daly do stírání, ale variantu PÓMÓČIL si pochopitelně ujít nenechaly. Následně trestající ruka a zase mazání. Trochu prostoru ale ještě zbylo a přibyl menší nápis NUDA! Vtom řidič náhle, bez varování, opustil místo u volantu a – neznámo jak – se protáhl k dětem dozadu a začal se s nimi prát.

„Vidíš to?“ ozval se Radek. Vůz na hranici nucené šrotáže se před nimi houpal jako na moři. „Neměl bys tam dojít?“ zeptala se Lenka. Na výraz Radkovy tváře se dívat nemusela; radši hned dodala: „No, aby ten chlap těm dětem nějak neto...“ Radek hleděl před sebe, pak sklopil hlavu. Ovšem, nechtělo se mu opouštět bezpečí důkladného vozu vyšší střední třídy. Nic nového: když se před šesti lety poznali, nebyli na tom jako dnes – takže dovolená v Chorvatsku. Jenže Češi ze sousedního bungalowu přinesli k večeři zprávu, že někde v Jaderském moři – o rozloze cca půl milionu km2 – prý rybáři chytili žraloka! Od příštího rána se Radek už jen opaloval. Ovšem letos přišel s nápadem, že by možná s Milanem jeli na Bali, na „dostaveníčko se žraloky“, které se (po nezbytné rezervaci) odehrává ve dvouvrstvé ochranné kleci s certifikátem pevnosti dle německé normy DIN...

Ojetina před nimi se kymácela, končetiny se míhaly. A Lenka se odvážila k naléhavému: „Radku...“ Radek kapituloval: vzdechl, vystoupil, nazlobeně zabouchl dveře a kalužemi dokráčel k ojetině; zabušil na sklo. Boj uvnitř ustal. Radek zabušil znovu.

Dveře se otevřely, vypadla dětská bota; pak se vysunula rozcuchaná hlava muže, ležícího mezi dětmi, a zespodu něco říkala stojícímu Radkovi. Muž se současně pokušel vystoupit, jenže nejprve se musel vyprostit z chobotnice dětských údů; nakonec muselo jedno dítě vylézt a umožnit tak výstup otci – hbitě využilo příležitosti a s pomocí rezavé zahrádky se vyšvihlo na střechu auta. Zatímco Radek zlostně gestikuloval, druhé dítě už šplhalo za prvním. Zatímco se muž snažil něco vysvětlovat, obě děti už mu kapaly za krk rozpuštěný sníh. Chlazený muž se po nich ohnal, něco naštvaně křikl a děti zaraženě ztichly. Křikl ještě jednou a děti se spustily zpět do auta. Radek se otočil; mise byla skončena.

Dosedl vedle Lenky a pečlivě si vytíral ruce vlhčenými ubrousky s protiplísňovým aditivem. Vůz před nimi už se nehoupal. Vše zase bylo, jak má být: vše zase stálo, jak má stát. Lenka čekala...

Radek: „Prej se jen ‚kočkovali‘...!“ – Lenka: „Vážně?“ – Radek po chvilce dodal: „Blbec...“

Lenka hleděla před sebe a pak: „Proč blbec?“ – Radek se na ni udiveně otočil: „Copak to je normální? Na dálnici?!“ – Lenka vytušila zárodek sporu, ale neodpustila si: „Ale vždyť to stojí...“

Jenže kolona se právě rozjela, čímž Radek získal ideální munici: „No, že by to stálo...“ A Lenka ustoupila: „Máš pravdu, je to blbec.“

Za odměnu jí na stehně přistála Radkova dlaň; chvilku si tam bezvládně poležela a pak se vrátila k volantu.

Kolona popojela k další skladovací hale s nápisem FUNNY STORAGE a zastavila se. O kus dál, u EXITU 16 ZÁRYBNIČNÁ LHOTA, bylo u krajnice vidět dva provlhlé policisty, sklánějící se nad přenosným měřičem rychlosti; na monitoru monitorovali aktuální rychlost stojících vozů. Pokuta teď skutečně reálně nehrozila, ale i kdyby: Radkův vůz měl sice SPZ jen se třemi šestkami, ale i to by mělo k beztrestnosti stačit.

Automatický měnič CD zvolil z bohaté nabídky nějaký „sofistikovaný jazz, vhodný i jako chill-out kulisa k rautům apod.“. Hudebníci předváděli špičkový standard. Nic už zase nemělo chybu.

I v autě před nimi byl teď klid. Děti, zřejmě náležitě pokárány, seděly vzorně, rovnoběžně, takřka strnule. I nápis NUDA! byl odstraněn – a Lenku napadlo, že by tedy logicky měla probíhat ZÁBAVA. ŽIVOT. Ale to, co cítila, byla strašná ÚNAVA! A přitom nic nemělo chybu.

Vůz před nimi působil mrtvě. Billboard u dálnice, na němž mladý vyklidněný manažer v obleku propagoval v meditační poloze lotosového květu nějaký šikovný počítačový program („sen každého personalisty“), působil mrtvě. Všechno působilo mrtvě. VŠECHNO MĚLO CHYBU.

Lenka cítila, že se jí dělá špatně – a než aby potřísnila interiér vozu zbytky kaloricky vyvážené snídaně, vystoupila; v zádech tušila Radkův udivený výraz, ale protože Radek je bytostně taktní, stačilo odmítavě a omluvně mávnout rukou, aby jí Radek dopřál „čas na sebe“...

Stála osaměle mezi stovkami aut, „vašich druhých domovů“. Déšť se sněhem padal tiše na zátiší s mrtvou krajinou a nehybnou kolonou. FUNNY STORAGE. Lenka byla v koncích. Rozhlédla se. Vůz před nimi byl normalizovaný; stabilizovaný v mrtvém stavu. Vykročila k němu.

Zaťukala na okno a pootevřela dveře; muž i děti k ní překvapeně vzhlédli. „Já se chci jen omluvit, já jsem netušila, že se jen kočkujete... myslela jsem, že je bijete, nebo co...“ Z auta bylo trochu cítit zuté nohy dětí; jedno z nich, asi dvanáctiletý kluk, se vysunul mezi sedadly: „Táta nás? My jsme bili tátu! Už byl na lopatkách...“ Muž se obrátil nejprve na syna: „Těžko by!“ pak na Lenku: „Zmoknete...“ a už odhazoval nějaké krámy z předního sedadla dozadu, mezi děti – a děti neobyčejně pohotově vrhaly všechno zase zpátky dopředu. Lenka váhala.

Když dosedala, napadlo ji, že se měla alespoň ohlédnout dozadu, po Radkovi. Ale už seděla. „Je to tu trochu zadejchaný, nemáme moc benzínu, tak radši vypínáme motor... ale klidně si vyvětrejte...“ řekl muž omluvně. Kluk zaprotestoval: „Vždyť tu bude zima!“ Holčička upřesnila: „My si topíme, že dýcháme, viď, tati? Dech člověka je teplej 360 stupňů, takže...“ Bratr ji opravil: „36, né 360! A když dejcháme pořád, všichni tři, tak se tu udělá 3 x 36 stupňů...“ Muž jej sice přerušil: „To nejde takhle počítat...“ – ale syn nerušeně pokračoval: „... a kdybyste dejchala s námi, tak je to už 4 x 36, což už je...“ Než stačil spočítat výslednou kolektivní teplotu, zakrylo Lence oči něco studeného a vlhkého: „Ledový, co? My jsme byli na střeše!“ Muž: „Báro, zbláznila ses? Dej ty pracky pryč!... Nechcete deku?“ Než Lenka stačila odmítnout s tím, že hned půjde, kluk vykřikl: „Tatí, startuj! Jedeme!“

Lenka se chvatně rozloučila: „Tak nashle...“ a otočila se ke dveřím. Muž už nastartoval; kolem se ozvaly první netrpělivé klaksony. Lenka zmateně šmátrala po dveřích auta; za zády uslyšela: „Ježiš, tam není ta páčka, ulomená...“ Zaraženě se na muže otočila; usmíval se, trochu provinile. Byl sice od nějakých drobků, asi od sušenek, ale... sympatický. Hodně. A usmíval se. Akční syn netrpělivě: „Tak co bude?“ Lenka se neusmála úplně hned, až za chvilku: „No jo, tak... asi pojedem’, ne?“

Auto se rozjelo, motor bylo slyšet. Lenka hleděla přes předloňskou dálniční známku dopředu a usmívala se. Slyšela kluka, pátrajícího vzadu na podlaze: „Kdo sežral ty sušenky?“ Muž, s pohledem na Lenku, si střepával drobky ze svetru: „Myslíš – kdo snědl ty výtečné biskvity? Nemám zdání, chlapče...“ Jenže Lenka zrovna ve zpětném zrcátku sledovala Radkův vůz, najíždějící zezadu, zmateně, hned zleva, hned zprava. „Nechcete aspoň kafe? Báro...“ Holčička už Lence podávala otevřenou termosku, rukou důkladně otřela hrdlo. Muž s přehnaně francouzskou výslovností řekl: „Carte noire to sice není, ale...“ Měl pravdu, byla to strašná břečka; Lenka by ji nejraději vyplivla z okna, ale pak jí přišlo škoda vypustit ven drahocenné, společně nadýchané 4 x 36° teplo. Rychle polkla; žaludek sice zvažoval možná protiopatření, ale Lenka to zvládla. Bylo jí dobře. A pořádnou kávu si prostě dá jindy, to počká.

Kolona se sunula vpřed. Krajina už nebyla mrtvá. Déšť se sněhem malebně dosedal na průmyslové zóny a živil životodárnou rez lehkých konstrukcí. I FUNNY STORAGE, zmenšující se za nimi, bylo najednou docela FUNNY. Lenka se usmívala. Nevěděla, co bude, jak to skončí. Ale na to teď nechtěla myslet – protože teď, konečně, po dlouhých létech, její život opravdu, ale fakt NEMĚL CHYBU.